Jednoho teplého jarního odpoledne jsme se s přítelkyní rozhodli
vyrazit na kolo. Naplánovali jsme trasu, vytáhli a seřídili kola a
vyrazili na projížďku.Po pár zdolaných kilometrech a několika zastávkách na omrknutí okolí jsme se dostali k rybníku, okolo kterého jsme mínili jen projíždět. Specifický zvuk vydávaný malými vodními tvorečky nás ale zlákal a vnitřně nám říkal: “Sesedněte z kola a pojďte se na nás podívat blíž.”
Hned jakmile jsme se přiblížili k vodě, uviděli jsme spoustu párů malých oček koukajících na nás z vody. Ráj fotografa! Pomyslel jsem si, jenže rázem přišlo zklamání. Fotografické nádobíčko přece zůstalo ležet doma. Tak co teď? Vrátit se? A nebo pokračovat dál v cestě. Touha fotit byla nakonec silnější, a tak jsme se pro vybavení vrátili.
Po tom, co jsme se vrátili celí uřícení na místo už s výbavou a opět na kolech, ihned jsme vytáhli foťáky a začali fotit. Při cestě hrází nás neustále překvapovaly kromě skákajících žab i smotky užovek. Usoudili jsme, že jich bylo pomalu víc než žab.
Z první vidiny mnoha ujetých kilometrů jsme si nakonec kromě spousty fotek skokanů přivezli i snímky užovek a pár pokusných makro snímků vážek.
Fotky jsme potom doma zhodnotili jako zdařilejší než z předchozí CÍLENÉ výpravy za žábami a usoudili, že foto výprava byla minimálně tak únavná, jako by jsme ujeli dalších 30 km.
Žádné komentáře:
Okomentovat